Slyšíš to, Coriolane? Takhle to zní když padá Snow.

recenze

Balada o ptácích a hadech (2020) / Prokrastinuji

Nevezmeš mi minulost,
nepůjde to, ne a ne.
Ať mohl bys mi vzít i tátu,
jméno mi po něm zůstane.
To, co můžeš mi vzít, nestalo nikdy za to mít.

Myslím, že budu mluvit za většinu čtenářů, když napíšu, že nás ani v nejdivočejším snu nenapadlo, že se univerzum kraje Panemu s Kapitolem a třinácti kraji ještě někdy otevře. Ovšem, nikdy neříkej nikdy. Autorka, ale nechává příběh Katniss Everdeenové spát a vrací se daleko do minulosti, konkrétně k desátým Hladovým hrám s (anti)hrdinou Coriolanusem Snowem v hlavní roli, skrze příběh, který je propleten řadou balad, z nichž některé už budete znát. Za tohle krkolomné jméno budete Suzanne Colllins proklínat jen chvilku, protože brzy přijde s předívkou Korja.

Vždycky ho uklidnili vzpomínky na to, jaké to bylo, když ho někdo tolik miloval.

Asi všichni máme zpočátku rozpačité mínění o tom, jak se k celé situaci postavit a možná i obavy jak sama paní autorka celý příběh uchopí. Knize nechybí kvalitní vypravěčský um, do jisté míry i čtivost. Nemůžu vám slibovat, že si Snowa zamilujete. Nemáme tady čistě hodného chlapce, kterému se vyloženě stalo něco špatného a v důsledku toho se zrodil Ten záporák, prezident Snow, kterého známe z populární trilogie. Jeho postava je už od útlého mládí komplikovaná a hnaná touhou po úspěchu a slávě. Samozřejmě tady máme i vnější faktory, jako je jeho účast na hrách v pozici trenéra a pochybné autority, které mají možnost ho ovliňovat a kout jeho mentalitu a osobnost.

“Bylo by prima, kdybych tě potkala za jiných okolností.”
“Za jakých třeba?”
“Třeba kdybys navštívil mé vystoupení a slyšel jsi mě zpívat. Pak by sis se mnou přišel popovídat dali, bychom si něco k pití a možná bychom si zatancovali... Jako kdybychom měli tolik času, kolik bychom chtěli.”

Korju poznáváme v jeho osmnácti letech - tedy deset let po po válce, která z něj učinila sirotka, připravila jeho rodinu o všechen majetek a víceméně jediné co mu zbylo, bylo rodové jméno, které kdysi v kapitolských kruzích mělo svoji váhu. Nyní dokončuje akademii a doufá ve stipendium na univerzitu. Jakožto jeden z nejlepších studentů akademie dostane možnost být trenérem jednoho z dvacetičtyř splátců. Je mu přiřazena dívka jménem Lucy Gray z 12. kraje, které se podaří na sebe strhnout mediální pozornost už při sklizni.

“Víš, co se říká. Představení neskončilo, dokud nezazpívá reprodrozd.”

Hladové hry a vše kolem nich, mělo zpočátku úplně jinou podobu. Dosti primitivnější. Sledování her nebylo povinné a kromě sklizně většina krajů jejich existenci a pojem o jejich průběhu zaznamenávala jen okrajově. Nebyli žádné vesnice vítězů, žádné sázky nebo kamery na "každém stromě". Experiment se studenty jako trenéry měl přinést nové nápady na inovace. Lucy Gray měla tu výhodu, že se živila jako kočovná bavička - věděla jak na sebe upoutat a měla štěstí, že Snow byl ochotný riskovat...

“Poznáš, když překročíš hranici ke zlu, a pro každého je životní výzvou, aby zůstal na správné straně.”

Pokud už máte načteno více knih, možná vás po cca 50 stranách přepadne tušení, kam se to s Lucy Gray a Korjou Snowem bude ubírat... Mě osobně to tedy napadlo a nevěděla jsem, jestli se mi ta myšlenka zamlouvá. Nechci vám tady prozrazovat, zda se moje obavy naplnily nebo ne. Možná se mnou moc čtenářů nebude souhlasit, ale autorka nechává v mnoha příběhových linkách Balady čtenáře filozofovat. Je Snow klaďas nebo tohle jablko bylo vždy nahnilé? Chce vyhrát pro svůj benefit, nebo aby zachránil tu dívku, co ho vytáhla z plamenů? Kdo je autorem a adresátem slavné písně Hanging Tree?

Za několik let zůstane jen mlhavá vzpomínka na to, jak kdysi v aréně zpívala nějaká dívka. A pak se rozplyne i ta...

Kniha je rozdělena do tří částí a předem vám radím, nekoukat se na jejich názvy, protože název třetí vám vyspoileruje vyústění děje. Osobně jsem první dvě části milovala - byly to pro mě ty staré dobré Hunger games - co se týče pocitové nálady. Třetí část je zpočátku skvělá, protože navazuje na šokující vyústění části druhé. Tohle podle mě rozhodně nikdo, včetně samotného Snowa, nečekal. Příběh si pořád drží kvalitu, ale najedou je to takový divný přesah - asi jako kdyby poslední díl Hunger Games trilogie - Sílá vzdoru měl takových 200 stran navíc ve stylu "a co bylo po tom". Zajímá vás to, ale na druhou stranu je velká pravděpodobnost, že se vám následující vývoj událostí nebude líbit, protože jste pro ty postavy chtěli jiný konec...

“Slyšíš to, Coriolane? Takhle to zní když padá Snow.”

A pak přijde ten opravdový konec a vy jste pořád trochu zmatení. Jak si ty události máte vyložit? Ano, máte nějaké odpovědi, ale zároveň se objevily nové otázky...

"Snow vždycky vítězí."

Připravte se na pořádnou dávku intrik, manipulce, ale i souhru náhod a štěstí. Autorka z určitého úhlu pohledu opravdu vytvořila další Hunger Games... Myslím však, že pro novou generaci. Studenti akademie jako by z oka vypadli svým chováním skupince studentů z netflix seriálu Elite, Snow svými myšlenkovými pochody občas připominá Joa Goldberga z You a v Lucy Gray jsem pro změnu viděla mileniální verzi Gatsbyho Daisy... Asi dokážu souhlasit s většinovým názorem, že tohle nejsou další Hunger Games, přesto Suzanne Collins stvořila úchvatný příběh, který stojí stoprocentně za povšimnutí a zaslouží si vaši pozornost...

Komentáře (1)

Přidat komentář

---